o fríským koni atd........................
O PLEMENI
Historie
Historie tohoto plemene sahá snad až 3000 let zpátky do minulosti. Jeho předkové byly užíváni už starými Římany jako tažná zvířata. Údaje o fríském koni zaznamenal také římský historik Tacitus (asi 55 - 120 n.l.). Uznával starobylost a hodnotu těchto silných a všestranně užitečných zvířat, ale poznamenal, že jsou neobyčejně ošklivá. Toto plemeno se postupně stávalo mnohem ušlechtilejší a o tisíc let později je sedlali fríští rytíři a jejich němečtí sousedé, účastníci křížových výprav.
Frís si však zachoval své tradiční dobré vlastnosti - vytrvalost, skromnost, sílu a učenlivost. Plemeno se zlepšilo i s přílivem orientální krve, což byl výsledek kontaktu s pouštními koňmi během válečných tažení a později i záměrného křížení s proslulým andaluským koněm, který se ze Španěl dovážel do okupovaných nizozemských provincií během osmdesátileté války (1568 - 1648). Poměrně menší fríský kůň byl po staletí chován k všestrannějším a praktičtějším účelům než jednostranní těžcí váleční koně středověké Evropy. Byl také mnohem nenáročnější. Po několika posledních století se jeho všestrannost uplatnila v zápřeži, pod sedlem či v zemědělských pracech. Není divu, že se tento kůň využíval nejen při zlepšování plemen v sousedních oblastech, ale i v chovu hřebčínském.V Marbachu (německý hřebčín) používali fríské koně už od 17. století. Fríský hřebec Romke byl v 70. letech 20. století využíván i v chovu starokladrubského vraníka ve Slatiňanech. Námořní obchod Frísů se netýkal jen dobytka, mečů, látek, ale i koní a přispěl tak k rozšíření plemene do vzdálenějších zemí. Norský dole gudbransdal je přímým potomkem fríského koně. Ve Velké Británii ovlivnil mnoho plemen. Frísové a jejich koně sloužili už ve starověku v pomocných jízdních kohortách římských legií v Británii a zůstali zde usazeni ještě dlouho po příchodu Římanů. Fríský vliv je zřejmý u daleských a fellských poníků a také u staroanglického černého koně ze střední Anglie. Není ale pochyb o tom, že je ale daleko významnější jako předek koně shirského.
Přes svou výjimečnost fríský kůň na počátku 20.století téměř vyhynul. Chovatelský svaz byl založen v roce 1879, ale popularita klusáků, mezi nimiž frís vynikal, vedla ke křížení za účelem zvýšení rychlosti na úkor původního typu. V roce 1913 zbyli ve Frísku jen tři hřebci. Dnes od nich odvozujeme tři otcovské linie. Plemeno pomohla zachránit i druhá světová válka, kdy měli holandští zemědělci nedostatek vozidel i pohonných hmot, a proto se museli vrátit ke koním.Vážnou krizi prodělával chov fríských koní v 60. letech, kdy se chovná báze nesmírně snížila. Snad jen milá a pracovitá povaha fríských koní nedala nemnoha nadšencům v ekonomicky těžké době chovu zanechat. Tato krize byla úspěšně překonána a chov fríských koní se rozšířil prakticky do celého světa. Svaz chovatelů fríských koní získal v roce 1954 titul "Královský".
Dnešní fríský kůň
Fríský kůň je o něco menší a rychlejší než bývali jeho chladnokrevní předci, avšak zachoval si jeho sílu, odvahu a přívětivou povahu. Má jemně utvářenou, vysoko nesenou hlavu a obloukovitě klenutý krk. Tělo má svalnaté a robustní. Plec je ideálně utvořená pro postroj a velmi silná. Nohy jsou krátké a silné. Hlava je dlouhá, s krátkýma, ale živýma ušima. Má jemné rysy a velmi výrazně vyjadřuje bodrou poddajnost a milou povahu plemene. Poměrně malý frísan má velmi působivou siluetu, zdůrazněnou obloukovitě klenutým, hrdě neseným krkem. Na nohou má dlouhé husté rousy a jeho ocas a hříva jsou neobyčejně bohaté a často zvlněné. Kopyta má tmavá a tvrdá.
Fríský kůň je vždy vraník. Vrané zbarvení je u koní poměrně vzácné. Vraník je kůň s černou srstí na černé kůži Může mít odznaky, ne však světlé slabiny nebo oblast kolem nozder. Pak by to byl jen černý hnědák. Zbarvení se, mimo fríského koně, vyskytuje také např. u starokladrubského vraníka. Někteří koníci na slunci mírně reznou, ale jedná se o světlejší odstín konečků chlupů, zejména v letním období. V kohoutku měří minmálně 152 cm, často ale více. Kůň je schopen tahat těžké náklady ve skromných podmínkách, aniž by pozbyl kondici nebo svou ochotu. Fríský kůň má vrozený vysoký krok, takže vypadá neobyčejně hrdě, jak pod sedlem tak v zápřeži. Je poslušný a citlivý, nikoliv ale přecitlivělý. Je také užíván k práci na venkově, chodí v postroji a pro svou pohyblivost a temperament se velmi cení jako drezurní kůň. Dávno už ovšem pominuli doby, kdy měl výsadní postavení v pohřebnictví. Dnes se uplatňuje spíš v cirkusové manéži.Od roku 1986 zajišťuje spřežení frísů rozvážku zboží u Harrodse, významného obchodního domu v Londýně. Také Myslbekův Svatý Václav sedí na oři, jehož předlohou byl autorovi importovaný fríský hřebec v hřebčínském chovu.
Původ
Tradiční oblasti chovu fríských koní je Frísko na severu Nizozemí. Ačkoli nebyli chováni na rozsáhlém území jejich vliv daleko přesáhl rodné pobřeží. Frískou krev měli zakladatelé chovu oldenburského koně a také ve Velké Británii daleský a fellský pony a spolu s chladnokrevným shire těžili z příbuznosti s tímto plemenem. Prostředí doplněné pečlivým výběrem chovných jedinců vedlo ke vzniku velmi skromného a vysoce užitkového koně.
Stavba těla
HORNÍ PROFIL - linie krku a hřbetu dělá z frísa ideálního kočárového koně
ZÁĎ - záď má charakteristický strmý sklon, ocas je poměrně nízko nasazen - krátké zadní nohy vynikají silou a mohutností
OHON - hříva, ocas a rousy jsou husté a bujné, často neobvykle dlouhé
NOHY - krátké silné nohy, velké klouby
KOPYTA - kopyta jsou nižší, plošší - typickým znakem plemene jsou rousy na spodní části holení a na spěnkách
TRUP - dobře stavěné tělo s válcovitým trupem je kompaktní a plece s plochým, oblým kohoutkem jsou mohutné, ideálně přizpůsobené pro práci v zápřeži
Plemenitba
Pro naše evropské podmínky jednoznačně udává tón plemenná knika FPS (Friesch Paarden Stamboek) v holandském městě Drachten. Přezkušují a registrují asi stovku plemenných hřebců a vedou plemennou knihu pro ostatní koně. O zařazení rozhodují kromě exteriéru (výška, typ, rámec a nohy) či indexu příbuzenské plemenitby zejména výkonostní faktory (krok, klus).
Narozené hříbě je obvykle exteriérově zhodnoceno komisařem z Holandska a zařazeno do hříběcí plemenné knihy. Po třetím roce je kůň po další exteriérové inspekci s přihlédnutím k chodům zařazen do standartní plemenné knihy. Koně dosahují 1. až 3. ceny, pro nejlepší koně (asi tak 5 %) je rezervována kategorie ster, jde o výběr.
Ačkoliv existují přísná exteriérová a příbuzenská pravidla s indexy, i u mnoha plemeníků jsou hodnoty dosti daleko od povolených odchylek.
V Českých zemích je, zatím ne příliš početná skupina fríských koní, tvořena z velké části importy levných hříbat, kde cena dopravy blízce koresponduje s prodejní cenou v Holandsku. I v největším stádě u nás je jen málo výborných koní. Značným přínosem jsou a budou zejména importy velmi dobrých kusů, které již u nás lze zahlédnout.
Historie spolupráce člověka s koněm je velmi dávná. Kůň byl domestikován přibližně 4.000 let př.n.l. v Číně. První hipologická práce vznikla v polovině 2. tisíciletí př.n.l. - za první významný hipologický spis je pokládáno dílo Kikkuliho, které napsal pro chetitského krále ve 14. století př.n.l. - pojednává o krmení, ošetřování, chovu a tréninku koní. Vývoj jezdeckého a vozatajského umění je spojen s působením významných -jezdců, vojevůdců, učitelů jízdy a hipologů.
Cesty ke klasickému jezdeckému umění můžeme hledat na iberském poloostrově. K prvním jezdeckým spolkům v naší zemi patřily spolky v Litovli, Opavě (1888 - Jízdní tělocvičná jednota Přemysl), v Olomouci (spolek Horymír) a v Neškaredicích u Kutné Hory (Jízdní jednota).
Počátky oficiálního jezdeckého sportu se datují vznikem Jízdního odboru Sokola pražského v roce 1891. První odborná učebnice o jízdě na koni, jejímž prostřednictvím bylo zavedeno i nové české názvosloví, byla vydána v roce 1893. Vznikaly nové sokolské jednoty a jezdci se účastnili všech sokolských vystoupení, průvodů a sletů. Aktivní činnost jednot probíhala do počátku 1. světové války, pak byla omezena a přerušena.
V roce 1921 byla založena Čs. jezdecká společnost v Opavě, která byla předchůdkyní Čs. jezdeckého svazu. O rok později uspořádala ČSJS první jezdecké závody ve Velké Chuchli a to v drezúře stupně S a v parkuru s využitím steeplechase překážek a umělých parkurových skoků. K tehdejším účastníkům patřili především jezdci Zapletal, Hanf, Pechman, Buchar, Pulkrábek, Kovalevský, Helebrand, SchönigerO velkých úspěších našich jezdců v období první republiky by si zasloužilo psát častěji a podrobněji. Měli by být naším vzorem a motivací.
Zdar a úspěchy v jezdeckém sportu byly v tomto období velmi významné a je potřeba vytvořit takové systémy vzdělávání, tréninku, financí a osobní morálky, abychom se k nim alespoň přiblížili. V dalším ročníku Cest se budeme důkladněji věnovat modelu přípravy a účasti našich jezdců na významných mezinárodních závodech, neboť jen v letech 1928 - 1935 se naši jezdci zúčastnili více než dvaceti výjezdů na mezinárodní závody (Amsterodam, Berlín, Budapešť, Bukurešť, Dublin, Chicago, New York, Nice, Řím, Toronto, Varšava, Vídeň), kde získali 15 vítězství a více než 200 umístění. Arab považovaný za nejkrásnějšího koně ze všech, vyniká povahou i vzhledem.
Nejenže je arab nejstarší a nejčistší plemeno šlechtěné po tisíciletí, ale je také tím, kdo významně ovlivnil vývoj většiny známých plemen - především anglického plnokrevníka. Ten se však arabovi nemůže vyrovnat v odolnosti a životnosti. Přesné údaje o původu araba nemáme. A. Dumas však zaznamenal nádhernou pověst: ?Když chtěl Aláh stvořit koně, pravil jižnímu větru: ?Chci stvořit živou bytost, zhmotni se.? A vítr se zhmotnil. Z hrsti prachu, kterou bohu nabídl archanděl, udělal hnědáka a pravil: ?Nazývám tě koněm. Učinil jsem tě arabem a dal ti hnědou barvu mravenců. Štěstí závisí na čupřině mezi tvýma očima a ty budeš pánem jiných živočichů. Lidé tě budou následovat kamkoli půjdeš, budeš dobrý na lovu i při útěku, budeš létat bez křídel. Na tvých zádech budou spočívat majetky a tvým prostřednictvím bohatství poroste - štěstěna bude přicházet díky tobě.?Tato legenda bohužel naprosto neodpovídá vývojové teorii. Po světě se arabská krev začala šířit v 7. století s muslimskými výboji
.Arab je vysoký kolem 150 cm, má nezaměnitelnou hlavu, která je krátká, velmi jemná, se štičím profilem. Nozdry jsou nápadně velké a doširoka se rozevírají (jsou posazené níže než u jiných plemen). Oči jsou také velké, jiskrné a výrazné. Uši jsou však malé, krátké a pohyblivé, lehce stočené dovnitř. Významnými znaky jsou jibbah (džiba) = štítovitá vyvýšenina mezi očima, u koní jedinečná a mitbah = místo, kde je hlava zavěšena ke krku - úhel spojení hlavy s krkem. Vazba hrdla a hlavy je obloukovitá - čím větší je oblouk, tím je hlava pohyblivější.
Nohy arabů jsou čisté a suché, šlachy patrné. Původní vady zadních nohou ( bývaly slabší) byly odstraněny již v minulém století. Arab má krásnou tělesnou stavbu bez jakékoliv tukové vrstvičky (= suchá), jeho hříva i ohon jsou velmi jemné, hedvábné. Ocas je nesen vysoko, při pohybu i obloukovitě vzhůru (prapor) - to je umožněno díky postavení obratlů. Pokud se týče barev, pak vězte, že nejčastěji se vyskytují bělouši, najdeme ale i ryzáky a hnědáky a samozřejmě, že máme mezi arabskými koňmi i vraníky - ti se však vyskytují méně často.
Arab je inteligentní, mírný, ale i svéhlavý, statečný a ohnivý, k lidem příchylný kůň s neobyčejně dobrou povahou, legendární životností, plavným, lehkým a prostorným chodem. Vyniká také vytrvalostí, a proto je využíván k distančnímu ježdění, je však vynikající i v jiných disciplínách.Nejznámějšími hřebčíny s chovem arabů jsou El Zarah v Egyptské Káhiře, Pompadour ve Francii, Bábolna v Maďarsku, nebo Marbach an der Lauter v Německu (Badensko - Wúrtenbersko).
Chovy se však najdou i v Británii, Spojených státech či Austrálii. U nás se chová především shagya arab, je však i několik chovatelů arabského plnokrevníka.